Odstávka proudu

Tak nějak by se dala pojmenovat moje neschopnost vyjadřování se. Tedy hlavně tady. Ne, nejsem němá, jsem jen líná. Bez inspirace. Píšu další příběh, ale pro koho? Pro šuplík. Tak mohu říkat i tomuto místu. Můj vlastní internetový šuplík. Má stejný vlastnosti. Tichý, chladný, osamělý... 

Tak nějak se v myšlenkách přesunu k tomu správnému blogování, tudíž remcání o životě. Takhle před vánocemi jsem docela s pěnězmi na dně a teď těch 5 dní k výplatě bude pekelně dlouhých. Ale stejně si za to můžu sama. Ale já jsem neutratila peníze za hadry. Nebo za nový notebook, který budu někdy potřebovat(přinejmenším peníze na opravu toho starého). Já jsem to všechno v zásadě prožrala...Závislost na pizze se projevila velmi, ale když ona je opravdu v Makru o tolik levnější....

Když k tomu připočtu jednu japonskou žranici u mě doma a pečení vánočního cukroví, tak budu ráda, že nám nepřijde doplatek spotřebované elektřiny. Funny, už se na to těším.

Ale abych si jen nestěžovala, tak v práci se mi poměrně daří. I když mě děsí, jak moc na mě naši manažeři spoléhají, v zásadě mi to je k prospěchu a na to, že se po nikom nevozím, jsem v zásadě spokojená. Ale moc hluboko bych rýt nemusela. Každopádně jsem povýšila. 

A tak nějak celkově si asi nemůžu na nic stěžovat. Mám kupu skvělých přátel, i z druhé strany republiky.

Ale něco mi chybí. A nikdo mi to Něco připomínat nemusí. Já to vím, teda tuším. Ale bojím se. Co kdyby to něco přišlo a já po chvilce zjistím, že to není to, co potřebuju? Vím, že žiju ve snech, ale já už asi nijak jinak žít neumím. Lidi po mě chtějí, abych se vzdala snění a fantazií. Ale co ze mě pak zbude? Ok. Mám trochu rozhozený hormony, ale jednou za čas si maloměstská holka může zafilozofovat. Ne snad? 

A to k dnešnímu příspěvku, který je v zásadě o ničem. Ale je to lepší než nic.