Kdyby

Tak nějak by se dalo pojmenovat dost situací z mého života, ale já jsem si místo toho vymyslela život fiktivní. Přesněji jsem napsala věc, které honosně říkám povídka. Je to jen krátká jednorázová záležitost. Samozřejmě se přikláním k oddychové červené knihovně. A vůbec se za to nestydím.

Ještě včera se mi tenhle příběh docela dost líbil. Když jsem se rozhodla ho sem dát, tak se mi ještě docela líbil. Teď už je to jen z tvrdohlavosti...
Jinak chyby přehlížejte, jsem grogy a upadám do postele. Brou všem!

KDYBY

Co děláš na konci dne? Sníš o tom, co všechno jsi mohl udělat jinak? A co by se změnilo, říkáš si? Kdybys nebyl paličatý hlupák, tak bys v tuhle chvíli ležel vedle Petry. Možná ve vášnivém objetí. Možná jen na mol při snaze zapomenout. Zapomenout na Davida.

Kdybych nebyl srab, možná bych ležel vedle něho…

Kdybys neříkal slovo kdyby, tak by ti asi bylo lépe, tupče!

Když projíždíš události z posledního dne v týdnu, snažíš si vzpomenout na všechny detaily. Co měl na sobě? Jak se choval? Netrápilo ho něco? Kolikrát se na tebe podíval? Kolikrát svůj úsměv na tebe zamířil? Stejně si ale většinu otázek směřuješ k sobě.

Co jsem měl říct? Jak jsem se mu mohl přiblížit? Co si o mně asi dneska myslel?

David je kolega, výborný pracant, s lepšími výsledky, než ty jsi kdy měl. Ženy po něm prahnou. Když jsi s ním, jsi tak neuvěřitelně nervózní, nedokážeš se mu vůbec podívat do očí.

Ale co kdybych ho políbil? Třeba dnes, když jsme byli sami ve výtahu? Co kdybych ho chytnul za ruku u kávovaru?

Už zase kdyby, kdyby, samé kdyby. Jako KDYBY to pomohlo! Přemýšlej, co by se dělo pak. Co bys dělal potom? Po náhlém polibku, nečekaném doteku… Jak bys to vysvětlil? Co bys řekl? Že ho miluješ? Říká se to ještě takhle? Vysmál by se ti! I když spousta věcí dnes byla podivných. Petru jsi odmítl s tím, že máš už jiné plány na večer. Ale proč jsi to musel říct zrovna ve chvíli, když byl poblíž? Málem ti puknul napětím hrudník, protože jsi JEMU ještě před pár okamžiky tvrdil, že nic večer neděláš. Teda, nic kromě sebezpytování a snění o tvé lásce. Samozřejmě, že nevěděl, o kom sníš. Určitě si nepředstavoval, že je to on sám.

Ale tak sakra! Svět není jen o něm! Musí tu být někdo, do koho se zamiluješ, že jo? A ani to nemusí být kolega. Ani chlap. Možná, ale jen možná se zamiluješ do jednoho velkého nic. A to nic tě nikdy neopustí. Proč si tak zničeně odfrkáváš? Nelíbí se ti to snad? Tak to změn! Udělej něco! Pozvi ho někam. Začni na něho mluvit bez přítomnosti ostatních. Tak už na něj šáhni sakra! Jenže to ty nikdy neuděláš! Raději se tady utápíš v beznaději a neštěstí. Jsi stále v košili a kalhotách, kravata odhozená do neznáma. Jako kdyby se ti do ničeho nechtělo. Do převlíkání, do odpočinku…do života. Jenže ty jsi jenom srab! Takže si za všechno můžeš vlastně sám.

David je starší, samozřejmě schopnější. Máš k němu obrovský respekt, ale zároveň mu chceš být tak blízko, že ti z toho skoro puká srdce. Ale stále jsi zaseklý na tom bodě, že jsi vlastně zbabělec, proto se o tvých pocitech nikdy nedozví. A proto vlastně vedeš tenhle naprosto šílený rozhovor sám se sebou. Zkus to popřít! Nemáš odvahu změnit svůj život. A vždycky si budeš připadat hloupější a ošklivější, než ve skutečnosti jsi. Ale možná, možná se zítra nad sebou zamyslíš! A řekneš si: Takhle to dál nejde.

Už když velmi vážně přemýšlíš nad tím, že opravdu zavoláš Petře, omluvíš se samozřejmě, vymyslíš si, jak jsi na ni nemohl přestat myslet a že jsi vlastně jen kvůli NÍ zrušil veškerý svůj program, tak zrovna v tom kritickém okamžiku ti zabzučí mobil. Lekneš se, že málem nadskočíš z postele. Letmo si přečteš zprávu, která zcela jistě byla odeslána z pracovního čísla tvé kanceláře. Podivíš se nad tím, že v devět večer je stále někdo tak pečlivý, že pracuje, ale stále se stejně snažíš pochopit obsah zprávy.

„Shrnutí měsíce trvalo déle, než jsme očekávali. Nezajdeš na skleničku? Jestli máš čas? David.“

Cože? David tebe… Tebe zve na drink s vedením? No to je teda gól, ještě jednou se zamyslíš, jestli si z tebe nedělá srandu, ale pak si vzpomeneš, že tohle není Davidův styl. Vlastně jen tak doufáš, že není. Ale tobě je stejně jasné, že budeš víc nervózní z jeho přítomnosti než z těch nafoukaných páprdů.

Tvoje odpověď je blesková a dostatečně vystihující tvůj zájem. „Kdy a kde?“ Než ti ale stačí odpovědět, tak se zvedáš a připravuješ na určitě zajímavé setkání. Rozhlížíš se po pokoji, kam jsi odhodil kravatu, ale nakonec se na ni stejně vykašleš. Jen si přes ramena hodíš sako, peněženku a mobil založíš do kapes od kalhot a klíče si vezmeš do ruky. Seběhneš schody po dvou, a když už chceš nastoupit do auta zaparkovaného před budovou, vzpomeneš si, že vlastně nevíš, kam máš jet.  Rychle přejedeš Davidovu odpověď. Adresa se zdá být poblíž kanceláře, ale název lokálu ti nic neříká. Nad tím jen pokrčíš odevzdaně rameny. Může ti být jedno, kde se s ním uvidíš. Místo interiéru budeš pozorovat Davida. Když ti šéf bude nabízet povýšení, tak se budeš dívat jen na Davida. A při troše štěstí si toho nevšimne. Musíš se sám pro sebe usmát, pěkně v tom lítáš, chlape. Snažíš se zastavit ty všechny představy, které se ti o Davidovi honí hlavou, ale stejně když nastartuješ auto, si toho pořád stejně plný. Jedeš tiše, ale snažíš se rychle, v povolených mezích samozřejmě. Chceš tam být, co nejdříve to půjde. Za necelých deset minut ale začínáš poznávat zákoutí v okolí práce. Rozhlížíš se okolo, ale stále asi nejsi přímo u toho podniku, proto zpomalíš. Najednou si všimneš černých, ze všech čtyř stran osvícených dveří. Na této poměrně tmavé ulicí tvořil vchod takovou pomyslnou bránu mezi skutečností a snem. Alespoň tak jsi to cítil, když sis přečetl velký nápis FLOWER z černého nepatkového fontu. Podsvíceného jen tak, aby měl text okraj. Pod tím názvem sis mohl představit cokoliv, ale květiny to opravdu nebyly. Všimnul sis vjezdu do podzemních garáží, a také jsi tam hned zajel. Přišlo ti, že jedeš hrozně hluboko, ale to by snad nebylo možné. Mrazilo ti z toho všeho v zádech. Tajemný vchod, temné garáže, bojíš se, jak to bude vypadat vevnitř. Ale těšíš se, to je poznat. Prostory byly skoro nevyužité a tak jsi v klidu zaparkoval rovnou u výtahu. Když jsi ale vypnul motor, došlo ti, kde jsi. A s kým tu budeš. Jen na chvilku jsi musel popadnout dech. Jen trošičku si zmáčkl volant a hlasitě polkl. Jen trošku a směle dál. Bál ses, že budeš mít zpoždění, ale zároveň sis uvědomoval, že tě nikdo nehoní. I tak ses do výtahu doplazil velmi pomalu. Konečně. Konečně se za tebou zavřely dveře od výtahu, kde jsi ale naopak našel jiný problém. Nevíš, do jakého patra máš jet. Přejedeš očima po tlačítkách, ale hned pochopíš, že tvá panika byla přehnaná. Místo čtvrté číslovky bylo jen velké F, velmi rychle jsi tento náznak pochopil. Už s větší odvahou se s tebou výtah rozjel do neznáma.

Najednou se těšíš tak, že tě zklamal po otevření dveří pohled na něco jako recepčního.

„Dobrý den, pane.“ Usmál se na tebe, tím tě samozřejmě vyděsil. Normálně se tito lidé nesmějí, alespoň ne tak přirozeně. A v baru recepce? Nedokážeš ho pozdravit zpět, jak tě zaskočil.

„Na čí pozvání jste přišel?“ Další velmi neobvyklá otázka. Trošku nedůvěřivě na něho zamrkáš, ale při větším zamyšlení se, si uvědomíš, že se vlastně nechceš hádat. Vykoktáš Davidovo jméno a příjmení a doufáš, že to bude stačit.

„Děkuji Vám, pane. Pan Rosen sedí u baru.“ Mohutným gestem ruky ti ukáže cestu a ty přeci jen stále vyděšený, raději posloucháš.

Co to sakra je za místo? Jen pro zvané? Ne, jen na pozvání…

Náhle ale musíš porušit všechna svoje předsevzetí a nad vybavením klubu se musíš více než pozastavit. Po čistě suché recepci tě přivítá podnik s elegantním interiérem. Vše je černé i včetně podlahy, pouze strop je stříbřitě šedý. Stěny doplňuje jen bílý obrys květin, jako kdybys byl v monochromní zahradě vášní. Okolo to vypadá spíše jako hotelová hala. Spousta sedaček z bílé a černé kůže a u toho nízké konferenční stolečky. Mohutné vázy… Ale skoro žádní okupanti.  Všimneš si schodů po obou stranách místnosti, jedny vedou dolů a druhé nahoru. Projdeš dalším průřezem a dostaneš se do patrně restaurace, kde jsou bílé stoly i židle a každý set je oddělený skoro neprůhledným hedvábím od stropu až k zemi. Vypadá to zde tak nadpozemsky, že se rozhlížíš všude okolo a hledáš anděly. Okna tu skoro žádná nejsou, a když už tak jen vysoko u stropu. Ale teď je venku stejně tma. Zde už lidé jsou, tu dvě slečny, tam dva pánové. Míříš si to už poměrně nedočkavě k baru naprosto na konci tvé cesty. Teď už přímo naproti tobě je velký bar, táhne se od levé zdi až k té pravé. Jeho půdorys je mírně zavlněný. Na zdi za barem tě přivítají velké kulaté černé hodiny s bílými ručičkami.

To už je tolik? Napadne tě vzápětí, ale když si všimneš Davidovi sedící postavy v jednom koutě, už zaměřuješ svoji pozornost jen na něj.

„Davide?“ Oslovíš ho, ale na víc se nezmůžeš, to bude kvůli tomu, jak silně se ti stáhl žaludek. Ty totiž nevidíš svého plešatého šéfa, ani toho podlízavého zástupce Marka. Vidíš jen Davida a to k tvojí reakci prostě patří.

Okamžitě se na tebe samozřejmě otočil, a tak neuvěřitelně mile se usmál. Byl poměrně neodolatelný, jak tam tak seděl trochu zkrouceně opřený o jeden loket, oči se mu na chvilku při úsměvu přivřely. Snad jakoby si tiše řekl sám pro sebe. Opravdu přišel. Byla to jen chvilka, takový záblesk, ale ty jsi to stejně pochytil.

„Kde jsou ostatní?“ Zeptáš se. Musíš to udělat, jinak se ti žaludek neuklidní. Možná nakonec museli pospíchat domů. A David tu zůstal jen, aby ti to pověděl.

„Nepozval jsem je.“ Zněla jasně jeho odpověď. V tom okamžiku ti došlo, že jsi ztracen. Zvedneš obočí a doufáš, že to děláš dostatečně stylově. Snad jen proto, abys vypadal, že máš nad vším naprostou kontrolu. David ti vzápětí odpovídá na tvoji nevyřčenou otázku.

„Chtěl jsem si popovídat.“ Na to reaguješ zatím stejně zmateně. On jen pokrčil rameny a znovu se napil obsahu své sklenky. „Bál jsem se, že se ti nebude chtít před ostatními.“

Tak tady máš tu svoji odpověď. Vůbec ti to nepomohlo, že? Naopak je to možná teď ještě o něco horší, když víš, že chce něco probrat přímo s tebou. Není to tak, že by ses k němu neznal, ale komunikovat s ním tady, v této potemnělé alkoholem nasáklé místnosti, tě více méně děsí.

„ A o čem? Nějaké problémy se zprávou?“ Snažíš se zakrýt svoji nervozitu, ale hlas se ti přestane klepat, až když si objednáváš u barmana pití. Něco silného, něco malého, a aby to bylo hned. Čekáš jen minutu a barman před tebe posadil sklenici s whisky, jen děkovně pokývneš hlavou a dál se věnuješ Davidovi.

„Ne, to vůbec ne. Všechno bylo v pořádku. Ale je tu něco mezi námi, co bych chtěl probrat.“

Mezi námi? Kéž by něco mezi námi bylo!

Přeješ si v duchu, ale on tvoji prosbu stejně neslyší. Zhluboka se nadechneš a lokneš si pořádně alkoholu. Nemůžeš popřít, že to zapálilo, ale na druhou stranu to potřebuješ. Když mlčíš, David pokračuje.

„Ty se na mě vždycky díváš…“ David se odmlčel, pohlédl do své sklenky, zatočil obsahem, pravděpodobně čekal od tebe nějakou reakci. Divoké popření takových lží! Anebo snad zamilované vyznání lásky? Nedokážeš se dokopat ani k jednomu. Jenže David nepokračuje, podívá se na tebe, ale neřekne ani slovo. Ty jeho pohled opětuješ, ale nedokážeš se přiznat. Nedokážeš to vyslovit. Už otevíráš pusu, ale ne. Nejde to ven. Ty jsi zbabělec, ale máš důvod. Teď už jde jen o to, jestli je David jiný.

„Proč jsi Petře lhal, Samueli?“ Teď se na Davida podíváš s obnoveným zděšením. On o tom mluví, jako kdyby už věděl, co je špatně… „O kom jsi dneska snil?“ Dodá a ty ses trochu odhodlal.

„Myslel jsem…“ Jak to říct? Na něj? Na něco… na co jsi dnes myslel?

„Snil jsem o tom, co všechno by se změnilo, kdybych dnes udělal něco jinak.“ Znovu se napiješ, nějak rychle ti vysychá v krku.

„Už je pozdě dnes něco změnit?“ David ti vtrhl do tak složitě připravené věty až tě to zaskočilo. Otočil jsi svoji pozornost k velkým hodinám přímo nad vámi nad barem. Zrovna je půl jedenácté, vůbec netušíš, jak to tak rychle uplynulo.

„Dnes se toho může ještě hodně změnit.“ Řekneš nahlas a popravdě. A musíš si sám pro sebe přiznat, že se těšíš, kam to povede. Zaujal jsi ho, a právem. Bere to snad jako výzvu?

„A co bys změnil?“ Zeptá se tě přímo, trošku se k tobě přiblíží, jeho loket je opřený skoro o ten tvůj. O důvod víc, aby ses už konečně přestal klepat! Ty víš, co mu chceš říct. Jsou to jednoduchá tři slova. I do dvou bys to nacpal.

„Kdybych něco mohl, tak bych někomu vyznal své city.“ Proč to nejde? Už jen to naznačování tě stojí dost nervů. Usměje se, trochu se napřímí, ale ty nevíš, co si o tom myslí.

„Ale i kdyby se něco změnilo, tak je tu stejně velká šance, že ve skutečnosti se nic nezmění. Že se naopak může něco obrátit naprosto proti mně.“ Jako kdybys to neznal. Ale jen při té vzpomínce se ti rty bolestně sepnuly. Na to David reaguje jednoduše.

„Jak by se to mohlo obrátit proti tobě?“ Zeptá se upřímně, se zájmem. Na jednu stranu to očividně nechápe.

„Ten člověk by se mi mohl vysmát. Mohl by mě znemožnit před spolupracovníky. Mohl by o mně ostatním navykládat snůšku lží. Přátelé by se mě mohli začít stranit. Bál bych se, že bych potom už nemohl nikomu věřit.“ Někdy během tvého proslovu se ti zaťaly pěsti, hlas začal chvět a ty jsi musel zavřít oči, jen abys přečkal tu chvíli vzpomínek. Z ničeho nic se ale Davidovi podíváš přímo do očí a odhodlaně pokračuješ. „ Ale já bych tak strašně chtěl věřit, ale zároveň mě drásá pocit, že to nemá cenu.“ Díval se na tebe upřímně, v klidu čekal, až se vyzpovídáš. Takhle přece nereaguje člověk, který to nemyslí vážně… Taková snaha a jen proto, aby ti ublížil? Ale ty nevěříš ani svému vlastnímu hlasu ani svědomí. Takže co se namáhám? Najednou mezi vámi nastalo ticho, co ti drásalo hrudník a zacpalo ti krk, že jsi už nemohl pokračovat.

Je tak potichu. Proč nic neřekne?

Jediný zvuk, který určoval rytmus tlukotu tvého srdce, byla sekundová ručička na těch proklatě krásných hodinách.

„Ale já takový nejsem.“ Zašeptal. V krku ti vyschlo ještě víc. Jaký není? Co není? Homosexuál?

Trošku se ti uleví, když ti dojde, že myslel, že není takový, jak jsi popisoval, že by mohl být. Krutý, bez srdce a beze strachu. Ale tenhle mladý muž, který sedí tak poslušně vedle tebe přece žádné známky strachu nevykazuje. Hodný asi bude, ale to všechno pořád může být jen přetvářka.   

Přehlížíš fakt, že teď už je jasné, že o tvých pocitech ví. Děláš, že ti to nedošlo, že se ti žaludek vůbec nesevřel. Z celého tohoto rozhovoru se ti dělá špatně, buď se ti motá hlava anebo se ti tak nechutně drtí žaludek, až to určitě už zdravé není. Hodil jsi do sebe další poplašný lok a tím pádem jsi dopil i svůj drink. Potřeboval bys alespoň 5 dalších, aby se ti ulevilo.

Nechci tu být. Nechci to teď řešit.

A ani nevíš, jestli budeš schopen si všechny tyhle věci vůbec někdy s ním vyříkat. Ale je ti jasné, že teď a tady to nebude. Zvedneš se a na pult baru odhodíš bankovku, která by měla pokrýt tvůj nápoj.

„Počkej, kam jdeš?“ David zní zmateně. Před chvílí byl pánem situace, ale teď jsi ty ta osoba, co tahá za nitky.

„Domů, já na tohle nemám.“ Chvilku přemýšlíš, jestli je dobrý nápad jet autem, ale nakonec je to nejrychlejší řešení, jak se dostat, co nejdříve pryč.

„Doprovodím tě. Přijel jsi autem, že jo? Tak alespoň do garáží.“ Zvedne se okamžitě, jen co to dořekne. Svým nápojem se už nezabývá a místo toho tě namíří směrem k té podivné hale, následuješ ho. Je vidět, že popíjel už notnou chvíli před tvým příchodem, ale i přesto je jeho chůze stále docela pevná. Naposledy se rozhlížíš okolo a loučíš se s tak kouzelným místem, které ti chtě nechtě nahánělo strach. A protože se díváš všude možně, jen ne na to, kam David jde, nečekaně do něho vrazíš, když svoji chůzi přeruší.  Stojíte v té hale tak neuvěřitelně blízko sebe, až ti v zádech zamrazí. Chtěl by ses ho zeptat, co se děje, ale hlas se ti zadrhne v krku a David stále mlčí. Otočí se na tebe, nejdříve jen přes rameno, když ale vidí tvůj pohled, nevydrží to, postaví se ti tváří v tvář, hrud naproti hrudi. Tvůj pohled? Ty plameny, co ti žhnou z očí? Ta touha, která tě nutí si byť jen na chvilku položit prsty na jeho paži? Tváříš se, jako kdybys chtěl, aby se něco stalo. Aby se něco změnilo.

„Samueli, chceš pravdu?“ Zeptá se najednou a ty jsi, polekán slovy, která vyrušila tvé fantazírování, sundal svou ruku z jeho. Ani ti nedošlo, že jsi to udělal ve skutečnosti. On ti ale dlaň stejně pevně stisknul, nenechal tě, se opět stáhnout do ústraní. Vůbec netušíš, co se děje, ale v žaludku ti šimrá a také na tebe doléhá fakt, že jste vlastně uprostřed místnosti, do které může každou chvíli kdokoliv přijít. Přitáhne si tě k sobě, ani nedutáš, skoro ani nedýcháš, jen ho vyděšeně pozoruješ s pootevřenou pusou.

„Vyřeším to, a bez těch pitomejch keců. Vyřeším to za nás za oba.“ Řekne to tak jasně, že máš pocit, že nemáš právo odporovat. Ale ve skutečnosti to není tak, že bys odporovat vůbec chtěl. Už trochu surověji ti zmáčkne ruku, ale jen pro to, abys k němu sklopil i více hlavu.

Ne, tohle ne. To nemůže.

Možná ty slova i zašeptáš, co ty víš? Přehled o situaci jsi ztratil už na cestě sem. Najednou, jako kdyby vycítil tvůj strach, se na tebe usměje. Tak mile a upřímně, v očích mu svítí jiskřičky něčeho víc, než jen touhy tě obalamutit. Máš dokonce pocit, že tvoje city sdílí mnohem více, než to vypadalo ještě před pár sekundami. Dlaní ti pohladí krk a ty znervózníš tak, že raději zavřeš oči a nechceš se na to ani podívat. Čekáš, jednu sekundu, dvě… ale místo třetí tě David políbí. Jen tak něžně, jen malý polibek na ústa a hned vzápětí je pryč.

Ucukneš, vyděšeně. Zíráš na něj s nepopřeným zmatením. Ale stejně jen mlčky popíráš fakt, že jsi vlastně chtěl, aby to udělal. A kdyby se on neodhodlal, tak možná ty bys…

Znovu.

Už ani tvoje myšlenkové pochody nestačí chápat, co ti David provádí. Jeho nátlak nestíhají přijmout. Hodláš ty? Samozřejmě, že David pokračuje, mačká ti ramena víc a víc a ty pod tíhou těch horkých prstů přeci jen někdy musíš podlehnout? Proč se odtahuješ? Proč se mu drásáš z objetí pryč?

„Počkej, Davide.“ Další polibek, utichly ti rty. „Tak počkej přece.“ Snažíš se odporovat, marně a tak trochu hloupě. Jemu to je přeci jen už všechno jasné. Další slova nepotřebuje. Když to bylo takhle jednoduché, proč jsi ho nepozval na drink ty? Proč se neozval dřív? Proč to sakra musel začít řešit zrovna dnes, když jsi ty tak těžce a hladově zpytoval svědomí. Ale co když je to jen lež?

Vlna nedůvěry tebou projede jako nůž máslem. Odstrčíš ho, a to pořádně. Poprvé tak surově, že i jemu z tváře zmizel úsměv. Pevně se mu podíváš do očí, celým svým postojem mu dáváš najevo svoji nechuť, nesouhlas. On netuší proč, ale určitě poznal, že ty to takhle nechceš. Ale nezeptá se, najednou je to ten veselý bezstarostný David z práce. Omluví se a ještě o další krok od tebe ustoupí, snad aby sám nad sebou neztratil kontrolu.

Já ale nechci, aby mu to bylo líto!

Bude to teď nebo nikdy. Když nenajdeš odvahu, tak jak zjistíš, co se tady doopravdy děje?

Natáhneš k němu ruce, nedovolíš mu přijít blíž, jen ho pevně chytneš za obě zápěstí. Teď tě nechápe on, možná právem. Kdo odmítne tak krutě dotyk, aby vzápětí inicioval jiný? Jen blázen… nad tím se možná trochu pousměješ.

A to přesně musím být.

„Proč teď Davide? A proč vůbec? Nikdy jsi nic neřekl…“ Možná není dobrá věc mu vyčítat tvoji špatnou vlastnost; nechávat si tyhle věci pro sebe. Opět se usměje, sice trochu melancholicky, ale pro tebe je to lepší reakce než úšklebek.

„Já nevím.“ Hlas se mu taky trochu chvěje, ale stále se usmívá. Nechce vypadat slabě, bojí se toho.

Bojí se? Jako já?

Na tváři se ti rozlije široký úsměv. David sklopí hlavu, myslí si, že se mu vysmíváš. Že ti tahle celá situace připadá jako jedna velká komedie. „Davide.“ Oslovíš ho, chceš, aby se na tebe podíval. Do tvých modrých a tak šťastných očí. „No tak, podívej se na mě.“ Jestli jsi byl před pár minutami tak nervózní, že bys snad i utekl, on je teď tak desetkrát nejistější. Protože na tvoji prosbu nereagoval, zaměřil jsi svoji pozornost na strop, který je posetý stříbrnými střípky. Skoro jako ze zrcadla. Nevíš, ale co bys dělal, kdybys viděl teď svoji vlastní tvář.

„Nevím, proč jsi to udělal.“ Proč jsi mě políbil. Na to dokážeš jen hořce polknout na sucho. „Asi ti teď ani nedokážu nahlas říct, proč mi to nevadí. Proč to vlastně chci…“ Znovu se odmlčíš. Říkáš pravdu, stejně tě ale tak hrozně tlačí na hrudníku, že si spíš připadáš jako vrah, co se právě přiznává k nějakému krvavému zločinu. Zkusíš se na něho podívat znovu a on se ti konečně podívá do očí. Zapluje k tvému tělu ještě blíž, a když se vaše rty opět dotknout, snažíš se chvění v tvých útrobách potlačit na minimum. Přeci jen tu touhu v sobě už nemusíš dusit. Tak dělej! Na co čekáš? Až odejde? Až tě opustí a tobě nezbyde zas nic jiného než tvé černé myšlenky? Co může být víc skutečného než tohle!

Pustíš Davidovi ruce z pevného sevření a své prsty zaboříš do jeho hebkých kaštanových vlasů. Nedokážeš udržet ten slastný zvuk v hrdle, a když tě pevně obejme, už se ani nesnažíš. Dobývá tě jako ještě nikdo a ty podléháš. Jsi přesvědčen, že cítí všechny signály, které tvé tělo vydává jeho směrem. Stydíš se za to, ale vzrušení začíná ovládat i tvou mysl.

Nejsi si pořádně jist, co se za posledních pár hodin změnilo v Davidově životě natolik, aby tohle všechno s tebou dělal. Chceš to vědět? Ne, opět strach vyhrál. Ale to je ta poslední věc, na kterou teď myslíš. Když ti David vytahuje košili z kalhot, tak tě to přeci jen zastaví. Ale i on se na tebe tázavě podívá.

„Co…“ Chceš ho donutit se přiznat. Své city, touhy, cokoliv. Jen abys tu nebyl takhle na suchu. I když tě bude líbat celou noc, ráno stejně budeš mít v sobě prázdno.

„Nebudu ti nic nalhávat. Tohle není obyčejný restaurant.“ Nad tím se rozesměješ. Tvoje paranoia má přeci jen nějaké meze a tohle místo je vážně podivné. Dělá, jakože si tvého smíchu nevšímá a pokračuje. „Je to jen pro lidi, co hledají víc, než jen pár minut konverzace.“ Jeho tváře se červenají, a proto ti nedělá ani takový problém přijít na to, co tím myslí. „Pozval jsem tě sem schválně. Doufal jsem, že…“ Teď je na řadě on, aby se zasekl. Baví tě ho pozorovat takhle stydlivého. Protože normálně máš tyhle problémy sám. Rychle tě políbí a pak opět pokračuje.

„Funguje to tu i jako malý hotel. Schody dolů vedou do menších pokojů pro známosti na jednu noc. Ty druhé, nahoru, tam chodí milenci. Ti stálí, napořád.“

Jeho slova v tobě udržují vlnu vzrušení. Nikdy jsi netoužil tak moc po fyzickém kontaktu. Ale teď chceš, aby se tě David zmocnil vším, co má.

„Půjdeš? Strávíš se mnou noc?“

Možná by ti ráno ta věta přišla směšná. Ale teď, v tomhle okamžiku, ti ty slova připadají jako poezie. Vidíš, jak se s každou sekundou čekání na tvoji odpověď David odtahuje od tvého prahnoucího těla. Snad jako kdyby si připravoval řeč, kde by vysvětlil, že to vlastně byl jen žert. Ale to jen v případě, že ho odmítneš. A to snad ty neuděláš nebo…?

„Ano. Ale kam…“ Nedokážeš se pořád zeptat přímo.

Miluješ mě nebo chceš jen tu jednu noc vášně?

Něco v jeho očích se rozzáří štěstím a ty prosíš, aby se ti výsledek dnešního poblouznění ve výsledku líbil. Jeho pohled se rozněžní ještě víc, když vysloví ty slova, ve která jsi už nedoufal.

„To je už jen na tobě. Jsem do tebe blázen a cokoliv mi dovolíš, s nadšením příjmu.“ Zašeptá a ty se nemusíš zamýšlet ani minutu a hned ho chytneš za ruku a táhneš ke schodům. K těm správným samozřejmě. Srdce se ti pomalu připravuje na to, až budete sami za těmi zavřenými dveřmi. Kde na sobě nebudeš mít žádné oblečení. Nebudou tam žádné zábrany.

A jak tak stoupáte vzhůru do těch pomyslných nebes, zkusíš překonat svůj strach a zeptáš se Davida ještě na jednu věc.

„Ale vážně, proč jsi mě sem pozval zrovna dnes?“

„Říkal jsem si, že se na mě díváš dost podobně jako já na tebe. Řekl jsem si, co kdyby…“