Jediné místo

Víte o tom, že tohle je snad jediné místo, kde můžu psát volně, o čem chci, a nikdo z mých "kamarádů" mě nebude kritizovat? Tím jsem nechtěla naznačit, že všem je šum a fuk, co tady vyklebetím. Chtěla jsem tím spíš poznamenat, že člověk je omezován nejen ve skutečném životě, ale navíc ještě v tom virtuálním. To je docela mazec.

Ale když jsem si rozklikla políčko Nového příspěvku, nechtěla jsem tu klábosit o kyberšikaně. Spíš jen o tom, že jsem ze zítřejšího dne strašně nervózní. Přijímačky jsem udělala, ale zítra se ukáže s kým a za jakých podmínek se při troše štěstí příštích pár let budu potýkat. A ano, je to už po druhé, co jsem vržena do jámy lvové vysokoškolské. A není to příjemný pocit. Na základce si člověk moc nemůže vybírat, věci jako přestup pro mě neexistovaly. Na střední jsem se těšila, ale stejně měl z toho člověk husí kůží. Byl to můj takzvaný čistý start a já jsem si ty čtyři zatracený roky pořádně užila, i s tou občasnou hrůzou okolo. Před dvěma lety na vysoké, fajn, pohodička, nadšené vrnění v žaludku a tak trošku nervozita, ale přeci jen jsem šla do třídy se známou. Taky když vám padne do oka banda asi pěti lidí a později zjistíte, že všichni jsou nějakým způsobem zapletení do japonské kultury, pomůže to. Nejste freak nebo tak něco.

Jenže teď? Chápu, že jdu na kombinované, tudíž poměrně neosobní studium. Ale skoro každý týden 8 hodin v místnosti s lidma? To se z toho něco musí vyvrbit, ne? Bylo by ještě trapnější, kdyby nic z toho nevyšlo. Plus je to zaměření, které jsem spíše na střední oťukávala. Samozřejmě mám představu, jak všichni ostatní budou všechno vědět. - Doufám, že je to jen ubohá utkvělá a hlavně lživá představa...

Ale abych se vrátila k začátku příspěvku. Jen sem můžu napsat, že tohle cítím. Jednoduše proto, že mě nikdo (snad) nezkritizuje za to, že jsem hysterická. Že si to moc beru a bla bla. Už vidím (a bohužel tohle není výplod mé fantazie), co by mi napsali na FB. Tak jsi neměla odcházet. Je to jen tvoje volba. Já jsem si to musela taky prožít. Každý to musel zažít.

Na představování si skutečné konverzace nechci raději ani pomyslet.

To já všechno sakra vím, ale proč zrovna já nemám právo z toho být nervózní? Kdyby někdo z mých známých řekl to, co jsem teď napsala, sedla bych si vedle něj a nevykládala bych mu o tom, že já jsem na tom hůř. Nebo že mi to je ukradený. Řekla bych mu, že to bude v pohodě, protože až se vrátí z té školy/práce/odkudkoliv, bude mít mě a jiné kamarády, se kterými si to může vynahradit. Ale já se cítím, jakože mě by tohle teď nikdo neřekl. A bojím se proč se takhle cítím...

A to jsem vlastně vůbec napsat nechtěla.